Obchodní tajemství patří mezi nejcennější nehmotná aktiva firmy, přesto bývá jeho právní význam v praxi často podceňován. Tento článek vysvětluje, co je obchodní tajemství podle českého práva, kdy může jeho porušení souviset s nekalou soutěží a jaké informace a situace bývají pro firmy nejrizikovější.
Obsah článku:
- Co je nekalá soutěž podle českého práva
- Co je obchodní tajemství a kdy skutečně vzniká právní ochrana
- Jak spolu souvisí nekalá soutěž a ochrana obchodního tajemství
- Jaké informace bývají ve firmách nejčastěji chráněným obchodním tajemstvím
- Typické situace, kdy dochází k porušení obchodního tajemství
Co je nekalá soutěž podle českého práva
Obecná definice nekalé soutěže a její základní znaky
České právo staví úpravu nekalé soutěže na poměrně stručné, ale velmi důležité generální klauzuli. Podle § 2976 odst. 1 občanského zákoníku se nekalé soutěže dopustí ten, kdo se v hospodářském styku dostane do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Zákon zároveň výslovně stanoví, že nekalá soutěž se zakazuje. Už z této základní definice je patrné, že nejde jen o ochranu jednotlivého podnikatele, ale také o ochranu poctivého fungování trhu jako celku.
Na obecné úrovni tedy musí být pro nekalou soutěž splněny tři základní prvky:
- jednání v hospodářském styku,
- rozpor s dobrými mravy soutěže,
- způsobilost přivodit újmu.
Nejvyšší soud tuto konstrukci dlouhodobě potvrzuje a současně zdůrazňuje, že česká právní úprava stojí na kombinaci generální klauzule a výslovně uvedených typových skutkových podstat. Jinak řečeno, zákon nejprve vymezuje obecné znaky nekalosoutěžního jednání a poté uvádí, jaké formy takové jednání může v praxi typicky mít.
Vedle této obecné definice je důležitý i § 2972 občanského zákoníku, podle něhož soutěžitel nesmí svou účast v hospodářské soutěži zneužívat nekalou soutěží ani omezovat účast jiných v hospodářské soutěži. Tato norma dává celé úpravě širší rámec: soutěž sama o sobě je legitimní, ale nesmí být vedena způsobem, který deformuje pravidla poctivého podnikání. Smyslem právní úpravy proto není potlačit soutěžní tlak, ale bránit tomu, aby byl prosazován nepoctivými prostředky.
Jednání v hospodářském styku, rozpor s dobrými mravy soutěže a hrozba újmy
První podmínkou je, že k jednání musí dojít v hospodářském styku. Nejvyšší soud v judikatuře výslovně připomněl, že pojem „hospodářský styk“ je širší než dříve používané užší vyjádření „hospodářská soutěž“, a proto zahrnuje širší okruh jednání souvisejících s podnikáním a soutěžním prostředím. Prakticky to znamená, že nekalou soutěž nelze zúžit jen na přímý souboj dvou konkurentů v jednom segmentu; dopadat může i na jednání, která mají soutěžní dopad v obchodních vztazích obecně.
Druhou podmínkou je rozpor s dobrými mravy soutěže. Tento pojem není možné chápat jako zákaz každého tvrdého nebo důrazného konkurenčního postupu. Soutěžní prostředí přirozeně obsahuje tlak, rivalitu i určitou míru obchodní agresivity. Judikatura současně ukazuje, že ne každé ostré jednání je automaticky nekalé; rozhodující je, zda již překračuje hranici poctivého soutěžního chování. Nejvyšší soud například připomněl, že dobré mravy hospodářské soutěže samy o sobě nevylučují určitou dávku soutěžní agresivity či lstivosti, pokud se stále pohybujeme v mezích dovoleného soutěžního boje.
Třetím znakem je způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Zákon nevyžaduje, aby škoda už skutečně vznikla a byla přesně vyčíslena; postačí, že jednání je objektivně způsobilé újmu způsobit. To je pro firemní praxi velmi důležité. Ochrana se totiž může uplatnit už ve chvíli, kdy podnikatel čelí jednání, které ohrožuje jeho postavení na trhu, jeho klientské vztahy, pověst nebo ekonomické zájmy, aniž by bylo nutné čekat až na plný rozvoj následků.
Kde v systému nekalé soutěže stojí porušení obchodního tajemství?
Občanský zákoník v § 2976 odst. 2 uvádí demonstrativní výčet typových forem nekalé soutěže. Patří mezi ně například:
- klamavá reklama,
- klamavé označování zboží a služeb,
- vyvolání nebezpečí záměny,
- parazitování na pověsti,
- podplácení,
- zlehčování,
- nepřípustná srovnávací reklama,
- porušení obchodního tajemství,
- dotěrné obtěžování,
- ohrožení zdraví nebo životního prostředí.
Nejvyšší soud tuto systematiku popisuje právě jako spojení generální klauzule a demonstrativního výčtu zvláštních typů nekalosoutěžního jednání.
Pro tuto publikaci je zásadní, že porušení obchodního tajemství není v českém právu samostatným izolovaným problémem mimo soutěžní právo, ale výslovně jednou z forem nekalé soutěže. To znamená, že zneužití obchodního tajemství je třeba vnímat nejen jako zásah do důvěrnosti určité informace, ale také jako nekalý prostředek soutěžního boje. Právě tím se vysvětluje úzké propojení mezi ochranou obchodního tajemství a ochranou před nekalou soutěží, na kterém stojí celý tento článek.
Z praktického hlediska je důležité, že osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může podle § 2988 občanského zákoníku požadovat, aby se rušitel nekalé soutěže zdržel, odstranil závadný stav, poskytl přiměřené zadostiučinění, nahradil škodu a vydal bezdůvodné obohacení. Tato kapitola se však zatím soustředí hlavně na vymezení samotného pojmu nekalé soutěže; konkrétním nárokům a obraně firmy se bude článek věnovat v samostatné části.
Z pohledu manažera nebo podnikatele je tedy základní závěr poměrně jednoduchý: nekalá soutěž není jen „marketingový trik za hranou“ nebo „nepříjemné chování konkurence“. Jde o právně definované jednání, které má své jasné znaky, zákonem popsané typové formy a konkrétní právní následky. Právě proto je nutné umět už na úrovni vedení firmy rozpoznat, kdy jde ještě o přípustný konkurenční boj a kdy už o jednání, proti němuž se lze a má právně zasáhnout.
Co je obchodní tajemství a kdy skutečně vzniká právní ochrana
Jak zákon vymezuje obchodní tajemství?
Aby firma mohla určitou informaci účinně chránit jako obchodní tajemství, nestačí, že ji považuje za důležitou nebo neveřejnou. Český občanský zákoník v § 504 stanoví poměrně přesnou definici:
„Obchodní tajemství tvoří konkurenčně významné, určitelné, ocenitelné a v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupné skutečnosti, které souvisejí se závodem a jejichž vlastník zajišťuje odpovídajícím způsobem jejich utajení.“
Stejnou logiku sleduje i evropská směrnice 2016/943, která ochranu váže na to, že informace je tajná, má obchodní hodnotu právě proto, že tajná je, a držitel přijal přiměřené kroky k jejímu utajení.
Pro firemní praxi je podstatné, že zákon pracuje s několika znaky najednou. Nestačí tedy splnit jen některé z nich. Městský soud v Praze výslovně uvedl, že obchodní tajemství je tvořeno kumulativními znaky:
- konkurenční významností,
- určitelností,
- ocenitelností,
- běžnou nedostupností v příslušných obchodních kruzích,
- souvislostí se závodem,
- odpovídajícím zajišťováním utajení.
Právní ochrana proto nevzniká z pouhého přesvědčení firmy, ale až tehdy, když lze u konkrétní informace tyto znaky skutečně doložit.
Jinými slovy: obchodním tajemstvím může být například část cenotvorby, databáze klientů, neveřejný obchodní model, technologický postup, interní metodika nebo konkrétní část smluvní dokumentace, ale jen tehdy, pokud má tato informace reálnou soutěžní hodnotu a firma s ní tak také zachází. Samotná důležitost pro podnik ještě sama o sobě nestačí.
Konkurenční význam, ocenitelnost a běžná nedostupnost informace
Prvním prakticky důležitým znakem je konkurenční významnost. Informace musí mít pro firmu reálný význam v soutěžním prostředí. Nejde tedy o jakýkoli interní údaj, ale o takový, jehož znalost může posílit postavení vlastníka nebo naopak poškodit jeho postavení, pokud se dostane ke konkurenci. Typicky půjde o informace, které umožňují lépe nacenit nabídku, oslovit klíčové zákazníky, zkopírovat postup nebo obejít investici, kterou firma do svého know-how vložila. Tento soutěžní rozměr je v samotné definici obchodního tajemství přítomen výslovně.
Druhým znakem je určitelnost. Chráněná informace musí být vymezitelná tak, aby bylo možné poznat, co přesně je předmětem ochrany. Soudní praxe proto zdůrazňuje, že předmětem ochrany obchodního tajemství zpravidla není celý dokument jako takový, ale konkrétní informace v něm obsažené, které splňují zákonné znaky. To je velmi důležité například u smluv, kalkulací, nabídek nebo interních reportů. Firma nemůže automaticky prohlásit celý soubor či celou smlouvu za obchodní tajemství jen proto, že obsahuje některé citlivé údaje.
Třetím znakem je ocenitelnost. Informace musí mít hospodářskou hodnotu, a to buď přímo, nebo nepřímo. Nemusí jít vždy o položku, kterou lze okamžitě převést na přesnou částku, ale musí být zřejmé, že má pro podnik obchodní cenu. U cenových strategií, receptur, výrobních postupů, databází zákazníků nebo neveřejných obchodních plánů je tato hodnota zpravidla zřejmá právě tím, že jejich znalost může posílit jednoho soutěžitele a oslabit druhého.
Dalším nezbytným znakem je běžná nedostupnost v příslušných obchodních kruzích. Informace tedy nesmí být běžně známá nebo snadno dostupná lidem, kteří se v daném oboru pohybují. Jakmile je určitý postup, údaj nebo obchodní model veřejně známý, obecně sdílený nebo snadno zjistitelný, právní ochrana obchodního tajemství výrazně slábne nebo zcela odpadá. Právě tady se často ukazuje rozdíl mezi skutečným obchodním tajemstvím a informací, kterou firma jen subjektivně považuje za citlivou.
Proč nestačí, že je informace neveřejná?
V podnikové praxi bývá častým omylem představa, že cokoliv neveřejného je automaticky obchodním tajemstvím. Tak tomu ale není. Zákon chrání jen takové skutečnosti, které splní všechny uvedené znaky současně. Soudní praxe proto opakovaně zdůrazňuje, že pouhé označení informace za obchodní tajemství nepostačuje. Orgán nebo soud musí vždy zkoumat, zda konkrétní informace skutečně splňuje všechny zákonné požadavky. Pokud tomu tak není, o obchodní tajemství se nejedná, i kdyby ji podnikatel takto interně označoval.
Pro management z toho plyne praktický závěr: právní ochrana se neopírá o nálepku „důvěrné“, ale o reálný obsah a hodnotu informace. Firma proto musí být schopna vysvětlit, proč je daný údaj konkurenčně významný, v čem spočívá jeho hodnota, proč není běžně dostupný a jak je uvnitř organizace chráněn. Bez této argumentace bývá obrana slabá.
Stejně důležité je pochopit, že ochrana se váže ke konkrétním informacím, nikoli automaticky k celým dokumentům, složkám nebo databázím jako celku. V jedné smlouvě tedy mohou být některé pasáže běžné a nechráněné, zatímco jiné mohou obchodní tajemství představovat. Totéž platí pro cenové kalkulace, obchodní nabídky nebo interní tabulky. V praxi je proto vhodné umět citlivé části skutečně identifikovat a oddělit.
Jakou roli hraje aktivní utajování ze strany firmy?
Posledním, ale z hlediska praxe zcela zásadním znakem je to, že vlastník informace zajišťuje ve svém zájmu odpovídajícím způsobem její utajení. Právě zde se rozhoduje, zda bude ochrana skutečně vymahatelná. Nestačí, že informace má hodnotu a není veřejně známá. Firma musí prokazatelně ukázat, že s ní nakládá jako s chráněnou hodnotou. To odpovídá jak české definici v § 504, tak evropskému požadavku na přijetí přiměřených kroků k zachování tajnosti.
V praxi to znamená zejména jasné vymezení citlivých informací, omezení přístupových práv, smluvní mlčenlivost, vnitřní pravidla pro sdílení dokumentů, bezpečný odchod zaměstnance, kontrolu externistů a dodavatelů nebo technické zabezpečení úložišť a systémů. Nejde přitom o to, aby firma vytvořila absolutně neproniknutelný režim. Zákon pracuje s požadavkem odpovídajícího či přiměřeného utajení. Opatření tedy mají odpovídat povaze informace, velikosti firmy a reálnému riziku.
Právě zde také vzniká odpověď na otázku, kdy skutečně vzniká právní ochrana. Nevzniká automaticky tím, že si firma něco přeje utajit, ani pouhým interním označením dokumentu. Vzniká tehdy, když konkrétní informace splní zákonné znaky obchodního tajemství a firma současně prokáže, že ji reálně a přiměřeně chránila. Teprve v takové chvíli lze mluvit o obchodním tajemství v právním smyslu, nikoli jen o interně citlivé informaci.
Pro podnikatele a vedení firem je proto klíčové nepodcenit prevenci. V případném sporu se totiž neřeší jen to, zda informace unikla, ale už samotná otázka, zda šlo o obchodní tajemství de iure. A právě na tom mnoho firem selhává: informaci považují za citlivou, ale neumějí doložit, že naplnila zákonné znaky a že s ní bylo systematicky nakládáno v režimu ochrany.
Jak spolu souvisí nekalá soutěž a ochrana obchodního tajemství
Proč je zneužití obchodního tajemství zároveň soutěžním problémem?
V českém právu není ochrana obchodního tajemství oddělená od soutěžního prostředí. Občanský zákoník v § 2976 výslovně uvádí porušení obchodního tajemství mezi typovými formami nekalé soutěže a v § 2985 zároveň stanoví, co se tímto jednáním rozumí. Platná úprava tak vychází z toho, že neoprávněné nakládání s cizím obchodním tajemstvím není jen zásahem do důvěrnosti určité informace, ale i nepoctivým zásahem do hospodářské soutěže.
Tato vazba je logická. Obchodní tajemství totiž zpravidla obsahuje právě ty informace, které firmě dávají konkurenční výhodu:
- know-how,
- obchodní strategii,
- cenotvorbu,
- databáze klientů,
- neveřejné podmínky spolupráce,
- technická řešení.
Pokud takovou informaci získá nebo využije jiný soutěžitel neoprávněně, nezískává pouze „cizí data“, ale i výhodu, kterou by v poctivém soutěžním boji získat neměl. Proto zákon spojuje ochranu obchodního tajemství s ochranou poctivé soutěže na trhu.
Nejvyšší soud dlouhodobě připomíná, že nekalou soutěží je jen takové jednání, které naplní všechny podmínky generální klauzule podle § 2976 odst. 1 občanského zákoníku. Nestačí tedy, že se někdo dostal k citlivé informaci nebo ji použil neeticky; z hlediska nekalé soutěže musí jít současně o jednání v hospodářském styku, v rozporu s dobrými mravy soutěže a způsobilé přivodit újmu soutěžitelům nebo zákazníkům.
Kdy jde o porušení mlčenlivosti a kdy o nekalou soutěž?
Právě zde je důležité odlišit porušení mlčenlivosti od nekalé soutěže. Porušení smluvní nebo pracovní povinnosti mlčenlivosti může nastat i bez toho, aby byly naplněny znaky nekalosoutěžního jednání. Zaměstnanec, člen orgánu, externista nebo obchodní partner může porušit svou povinnost tím, že neoprávněně sdělí důvěrné informace, i když zatím nejde o soutěžní zásah v užším právním smyslu. Aby bylo možné mluvit o nekalé soutěži, musí se takové jednání promítnout do hospodářského styku a být způsobilé poškodit soutěžitele nebo zákazníky.
Platný § 2985 navíc ukazuje, že porušení obchodního tajemství míří na situace, kdy jednající obchodní tajemství neoprávněně sdělí, zpřístupní nebo využije pro sebe či jiného, a to u informace, která může být využita v soutěži a o níž se dozvěděl typicky díky pracovnímu nebo jinému vztahu k soutěžiteli, případně vlastním či cizím protiprávním jednáním. Těžiště právního problému tedy neleží jen v samotném „úniku“, ale v neoprávněném soutěžním využití chráněné informace.
Z pohledu firmy je proto praktický rozdíl zásadní. Ne každé interní porušení pravidel bude automaticky nekalou soutěží, ale každé takové porušení může být prvním krokem k nekalosoutěžnímu zásahu. Jakmile se citlivá informace dostane do soutěžního prostředí a začne ovlivňovat postavení firmy na trhu, přetahování klientů, cenový boj, nabídky nebo strategické rozhodování konkurence, dostává se věc do roviny nekalé soutěže se všemi právními důsledky.
Jak odlišit interní pochybení od soutěžně relevantního zásahu?
Pro manažerskou praxi je užitečné položit si tři základní otázky.
- Šlo skutečně o obchodní tajemství ve smyslu zákona, tedy o konkurenčně významnou, ocenitelnou, určitou a běžně nedostupnou informaci, kterou firma přiměřeně chránila?
- Došlo k neoprávněnému sdělení, zpřístupnění nebo využití této informace?
- Stalo se to v hospodářském styku a bylo takové jednání způsobilé přivodit újmu soutěžitelům nebo zákazníkům?
Teprve souběh těchto rovin vytváří typický případ nekalosoutěžního porušení obchodního tajemství.
Jestliže tedy například zaměstnanec omylem pošle interní dokument na nesprávnou adresu, může jít o závažné interní pochybení, bezpečnostní incident nebo porušení pracovních povinností. Pokud však bývalý obchodník odnese databázi klientů ke konkurenci, která ji začne aktivně využívat k oslovení zákazníků nebo k úpravě své obchodní strategie, jde už typicky o situaci, kde se ochrana obchodního tajemství přímo překrývá s nekalou soutěží. V takovém případě může poškozená firma požadovat, aby se rušitel jednání zdržel, odstranil závadný stav, poskytl přiměřené zadostiučinění, nahradil škodu a vydal bezdůvodné obohacení.
Hlavní závěr této kapitoly je tedy jednoduchý: obchodní tajemství je chráněná hodnota a jeho soutěžní zneužití je zvláštní formou nekalé soutěže. Ochrana obchodního tajemství proto v podnikové praxi nefunguje izolovaně. Je součástí širší obrany firmy proti nepoctivému soutěžnímu jednání a současně jedním z klíčových nástrojů, jak chránit vlastní konkurenční výhodu.
Jaké informace bývají ve firmách nejčastěji chráněným obchodním tajemstvím
Obchodní tajemství není v zákoně vymezeno podle typu dokumentu, ale podle vlastností konkrétní informace. Aby mohla být určitá informace chráněna jako obchodní tajemství, musí být konkurenčně významná, určitelná, ocenitelná, v příslušných obchodních kruzích běžně nedostupná, musí souviset se závodem a vlastník musí odpovídajícím způsobem zajišťovat její utajení. Z toho plyne, že obchodním tajemstvím může být řada různých firemních informací, ale vždy jen tehdy, pokud tyto znaky skutečně splní.
Databáze klientů, obchodní kontakty a cenové strategie
Mezi nejčastější okruhy chráněných informací v praxi patří databáze zákazníků, kontakty na klíčové odběratele, obchodní historie klienta, individuální cenové podmínky, marže, rabatová politika nebo způsob nacenění zakázek. Důvod je zřejmý: právě tyto informace mohou mít přímý konkurenční význam a jejich znalost může jinému soutěžiteli usnadnit přetahování zákazníků nebo přesnější cenový útok. Z právního hlediska ale ani zde neplatí automatismus; chráněná je konkrétní informace či soubor informací, nikoli jakýkoli seznam kontaktů jen proto, že je interní.
Technologické postupy, výrobní know-how a interní metodiky
Velmi často může obchodní tajemství tvořit také technologický postup, výrobní receptura, způsob zpracování, interní know-how, metodika poskytování služby nebo postup, který firmě přináší efektivitu, kvalitu či cenovou výhodu. Právě u těchto informací bývá dobře patrná jejich ocenitelnost i soutěžní význam: konkurent by jejich převzetím mohl obejít čas, investice a zkušenosti, které původní firma do jejich vytvoření vložila. I zde však platí, že ochrana se neváže na obecně známé postupy v oboru, ale jen na ty, které nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné.
Obchodní plány, nabídky, kalkulace a neveřejné smluvní podmínky
Za obchodní tajemství mohou být v konkrétních případech považovány i rozpracované obchodní strategie, akviziční plány, interní kalkulace, struktura nabídek, modely nacenění, podklady pro tendry nebo neveřejně sjednané obchodní podmínky. Tyto informace mají často vysokou praktickou hodnotu právě proto, že odhalují, jak firma uvažuje o trhu, jak nastavuje obchod a kde má své cenové nebo smluvní hranice. Pokud by se takové podklady dostaly neoprávněně ke konkurenci, mohou zásadně oslabit vyjednávací pozici firmy.
Digitální data, přístupy, CRM a interní dokumentace
V dnešní praxi se ochrana obchodního tajemství přirozeně promítá i do digitální sféry. Může jít například o obsah CRM systémů, neveřejné analytické výstupy, strukturu obchodního pipeline, interní reporty, propojení datových zdrojů, specifické databázové sestavy nebo jiné digitálně vedené informace, pokud mají zákonné znaky obchodního tajemství. Samotný fakt, že je něco uloženo v interním systému nebo na neveřejném disku, ale nestačí. Rozhodující je stále to, zda jde o konkurenčně významnou a běžně nedostupnou informaci, kterou firma přiměřeně chrání.
Typické situace, kdy dochází k porušení obchodního tajemství
K porušení obchodního tajemství v praxi obvykle nedochází jen spektakulárním „vynesením tajných dat“, ale spíše v běžných provozních a obchodních situacích. Právně je podstatné, že podle občanského zákoníku jde o neoprávněné sdělení, zpřístupnění nebo využití obchodního tajemství, které může být využito v soutěži, přičemž se k němu jednající dostal typicky díky pracovnímu nebo jinému vztahu k soutěžiteli, případně vlastním nebo cizím protiprávním jednáním. Současně musí jít o informaci, která skutečně splňuje znaky obchodního tajemství podle § 504, a o jednání naplňující rámec nekalé soutěže podle § 2976.
Odchod zaměstnance nebo spolupracovníka ke konkurenci
Jednou z nejtypičtějších situací je odchod zaměstnance, obchodníka, manažera nebo externího spolupracovníka, který si s sebou odnese databázi klientů, obchodní kontakty, cenové podmínky, interní nabídky nebo jinou část firemního know-how. Právě tento model odpovídá i textu § 2985, který výslovně počítá s tím, že se jednající o obchodním tajemství dozvěděl v rámci pracovního poměru nebo jiného vztahu k soutěžiteli. Nejvyšší soud navíc v konkrétním případě spojil neoprávněné využití klientského kmene získaného ze smluvního vztahu s naplněním skutkové podstaty porušení obchodního tajemství.
Využití citlivých informací dodavatelem, agenturou nebo externistou
Riziko nevzniká jen uvnitř firmy. Velmi častým zdrojem problému bývá i externí prostředí, tedy účetní, obchodní zástupci, IT dodavatelé, marketingové agentury, freelance specialisté nebo jiní partneři, kteří se při plnění zakázky dostanou k neveřejným informacím. Pokud taková osoba použije získané informace mimo sjednaný účel, zpřístupní je další osobě nebo je využije pro vlastní podnikání či pro jiného soutěžitele, může se dostat do režimu porušení obchodního tajemství, protože i „jiný vztah k soutěžiteli“ je v § 2985 výslovně uveden.
Zneužití informací při obchodním jednání nebo při přípravě smlouvy
Další typickou situací je sdílení citlivých informací při jednání o budoucí spolupráci, akvizici, dodávce, společném projektu nebo při tendru. Firma často druhé straně zpřístupní obchodní, technické nebo procesní informace, protože bez nich nelze seriózně jednat. Pokud druhá strana takové údaje následně zneužije nebo prozradí bez zákonného důvodu, občanský zákoník pamatuje i na ochranu důvěrných údajů získaných při předsmluvním jednání v § 1730. V obchodní praxi tak může vedle porušení předsmluvní poctivosti současně vzniknout i problém obchodního tajemství, pokud sdílené informace splňovaly znaky podle § 504 a byly následně soutěžně využity.
Neoprávněný přístup k digitálním datům a interním systémům
V současné firemní praxi jsou častým zdrojem incidentů také CRM systémy, sdílené disky, cloudová úložiště, e-mailové schránky, interní reporty nebo exporty databází. Samotný digitální formát informace nehraje roli; rozhodující je opět její obsah a soutěžní využitelnost. Pokud se někdo k takovým datům dostane vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu a následně je využije nebo zpřístupní, odpovídá to druhé větvi § 2985 písm. b). Typicky tedy může jít o neoprávněné kopírování databází, export klientských dat, přístup přes cizí účet nebo další neautorizované získání neveřejných firemních informací.
Využití části know-how bez „odnesení celého dokumentu“
V praxi je důležité počítat i s tím, že porušení obchodního tajemství nemusí znamenat odcizení celého souboru nebo kompletní dokumentace. Ochrana se vztahuje na konkrétní informace, nikoli automaticky na celý dokument jako celek. Problém tedy může vzniknout i tehdy, když si někdo neodnese celý materiál, ale zapamatuje si či přepíše jen klíčové části cenotvorby, strukturu nabídky, technologický postup, seznam prioritních klientů nebo jinou přesně vymezitelnou informaci, která má konkurenční hodnotu a není běžně dostupná.